Rok na distanční výuce s teenagerem, aneb, teď už přežijeme všechno

Rok se s rokem sešel a naše milované dětičky šly konečně do školy. Řekněme si to upřímně: „Kdo se těšil? Všichni, rodiče i děti“. Ano, tak jak jsme určitě všichni slýchávali výmluvy, proč nechtějí do školy, tak jsme asi všichni byli svědky žadonění „Kdy už konečně začne škola? My chceme do školy!“

Dovolte, abych se představila, jmenuji se Klára Urbanová, málo mi už není a jsem samoživitelka, OSVČ, se třemi dětmi doma na homeoffice. Rozhodla jsem se napsat toto pojednání, poněvadž jsem si vědoma, že v této situaci nejsem sama a chtěla bych podpořit všechny rodiče, kteří jsou na tom stejně a rok si „užívali“ na online hodinách.

Vraťme se do března roku 2020. Nejstaršímu synovi bylo 13, prostřední dceři 12 a nejmladšímu synovi 3 (skoro). Pamatuji si den, kdy vláda poprvé vyhlásila uzavření škol. Děti mi volaly ze školy, jestli je to pravda, jestli si z nich pan ředitel nedělá srandu. Ujistila jsem je, že si srandu opravdu nedělá a že druhý den opravdu nemusí do školy. Tu radost celé školy jsem slyšela v telefonu. Divím se, že škola nespadla. Tenkrát jsem si říkala, že to bude na chvíli. Virus se podaří zlikvidovat a zase se všechno vrátí k normálu. Ha, chyba, chyba. Nikdo jsme tenkrát netušili, co to bude znamenat. Prvních 14 dní jsem byla stále optimistická, ale postupem času se z optimismu stal spíše pesimismus.

První měsíc proběhl docela v pohodě. Adolescenti byli doma, občas pomohli s domácností nebo s malým bráchou. Zrovna všechno začalo v době, která je pro mě hodně pracovně náročná. Pracuji jako účetní a vlastně od února nedělám nic jiného, než daně a radím klientům „jak na ně“. 

Ale zpět k příběhu. Vlastně vyučování neprobíhalo. Učitelé poslali dětem úkoly na celý týden. Děti je nějak udělaly a tím bylo hotovo. V květnu jsem ztratila veškeré naděje na návrat a smířila se s myšlenkou, že půjdou do školy v září. Ovšem nejhorší bylo vymyslet, co jim pořád vařit. Člověk byl zvyklý, že se nají ve školní jídelně, tomu malému jsem vždycky něco k obědu vymyslela, ale teď máte doma další strávníky, ve vývinu, kteří pořád něco hrnou do pusy. Pomalu docházely nápady, inspirace. Nevím, jak to máte vy, ale u nás se točí asi jen 10 jídel pořád dokola. Pak samozřejmě čára přes rozpočet, když se děti vrátily od tatínka nebo babičky a vlastně za celý víkend stihly 4 jídla, která jsem pracně naplánovala na celý další týden. Takže změna v jídelníčku vyhrazena.

V červnu už se děti začínaly pomalu nudit. Při žádosti o pomoc s něčím doma, se jim kroutily oči tak, že jsem měla strach, aby jim náhodou nevypadly z důlků. No určitě to znáte. Odpovědi dcery stylu: „Jóóó za chvíli. Maluju si řasy!“ nebo „Lakuju si nehty!“. Odpovědi syna: „Jóóóó, za chvíli, ještě musím dobýt aspoň jedno město!“

Šlak by mě z toho trefil. Po hodině čekání jsem raději všechno udělala sama. Na jejich kroutící se obličeje se nedá koukat. Ale abych jim zase nekřivdila. Mají i světlé chvíle a pomáhají.

Už z pocuchanými nervy jsme došli do fáze, kdy začaly konečně prázdniny. Vlastně žádná změna, prázdniny měly už od března. Nějak to zvládneme, o děti se o prázdninách podělíme. A těšíme se na září, jak bude všechno v normálu. Já se teda těšila trojnásob, poněvadž i nejmladší syn měl nastoupit do školky. První den zatím jen na dvě hodinky, aby se seznámily, začaly si zvykat na jiný režim. Takže první den neuděláte nic. První měsíc chodil po „o“. To už dopoledne přeci jen něco zvládnete. Od října pak už po „spa“, a to bylo teprve povyražení. 

Jenže ouha. Teenageři od října zase doma na distanční výuce. Jenže tentokrát opravdu online vyučování. Nastal technický problém. Jeden notebook a tři lidi. Já musela pracovat, děti se musely připojovat. Přes telefon jim online výuka nefungovala a tablet, resp. funkční tablet, nemáme. Ale nakonec jsme si nějak poradili. Já byla spíše v kanceláři a doma jsem byla jen občas. Člověk musí někdy z toho domova vypadnout mezi lidi, aby si hlavu neomlátil o zdi. Zajít za kámoškama na kafíčko, pokecat, podrbat, jak ty děti budou úplně blbý, co z nich bude. Dávaly jsme si naděje, že po Vánocích zase začnou klasickou výuku. Do Vánoc to nějak šlo, i když mi už ujížděly nervy. Ty dva týdny, kdy se otevřely školy, bylo jako plivnutí do moře. Říkám si: „Vydrž prťka, vydrž. Po Vánocích bude zase klid.“

A jako zase nebyl? Pořád doma? Boha jeho, to budou znalosti. A byly přátelé. Jednou, zdůrazňuji JEDNOU, neměla dcera sluchátka a pustila online hodinu zeměpisu. „OMG, WTF“ říkám si, když slyším paní učitelku, která se ptá žáků, v jakých českých horách se nachází hora Sněžka a kolik má metrů. Naivně jsem si myslela, že to snad musí vědět každý. Nevěděl. Strhla se lavina tipování. Paní učitelka vyhlásila jackpot, tedy za 1, jednomu šikovnému chlapci, který uhodl správnou odpověď. Ale toto byla jen kreveta v oceánu. Hodina dějepisu, kdy žáci na rok 1415 tipovali Sametovou revoluci, mě odrovnala natolik, že jsem si večer otevřela láhev vína. Opravdu paní učitelky a páni učitelé mají můj obdiv. Tohle bych nedala.

No nic, poprosila jsem syna, zda by taky mohl pro jednou sundat sluchátka a podělit se o online hodinu. Chytla jsem biologii, téma pohlavní orgány a rozmnožovací soustava. Zase blbě. Syn oči v sloup, to jste neviděli. Hlášky ostatních žáků: „Pan čelko, to je trapný, my to víme z netu, z tik toku a instáče. Proč se to musíme učit?“. A to byl, podotýkám, jen poznatek, tím, že mají oba sluchátka, neslyším vše. Možná lepší neslyšet. Byl to opravdu výživný týden.

Další týden byl dost podobný. Na začátku hodiny, už si nepamatuji, která to byla, se řešily vypnuté mikrofony. Paní učitelka byla už dost naštvaná na žáky, že nepracují tak, jak si představuje a aby si všichni pustili mikrofony a v hodinách spolupracovali. Někteří poslechnou a mikrofon zapínají. Má dcera samozřejmě vypnuto. Na mou otázku, proč si taky nezapne mikrofon, odpoví kysele: „Protože!“. Říkám si fajn a naštvaně odcházím na balkon, abych to rozdýchala. Vracím se, debata o mikrofonech stále pokračuje. Jeden žák napsal do chatu paní učitelce, že mikrofon mu nefunguje. Načež to už paní učitelka nevydrží a zvýšeným hlasem se ho ptá: „Máš nový notebook, není možný, aby ti hned přestal fungovat mikrofon, okamžitě ho zapni!“. Paní učitelka na nervy, já řvu smíchy. Ale ten chlapec poslechl a mikrofon si zapnul. Večer otevírám další láhev vína. Už to nedávám a uklidňuji se, že horší už to být přece nemůže. Může přátelé, uzavírají se školky a opět mi tu řádí nejmladší syn. 

Jsem vyřízená. Nic mě nebaví, vařit, uklízet, prát, pracovat. Prostě nic. Je toho moc. 

Není. Není totiž konec. Nejstarší syn pozitivní na Covid-19. To je konečná. Večer otevírám další láhev. Ale vracím ji zpět do lednice, co když jsem taky pozitivní, alkohol nesmím. Co kdyby se synovi přitížilo, co když bude špatně i dceři? Nevěřili byste. Já ani dcera ani ten nejmenší jsme nebyli nakaženi. Nechápu to. Všichni v jednom bytě, využíváme stejné místnosti a nic. Tedy díky bohu, syn měl jeden den teplotu a pak už nic. Ale těch 10 dní doma, v karanténě? Přežili jsme i to. Všichni toto období musíme přežít. Jsme tu pro naše děti.

Dočkali jsme se návratu dětí do škol a školek. Věřím, že situace se teď už bude jen zlepšovat. Děti budou chodit do škol, sice s nějakým opatřením, ale i tak je to na dobré cestě. Hlavně, že skončilo vymýšlení jídelníčku na měsíc dopředu.

Přátelé, rodičové, budu ráda i za Vaše příběhy, podělte se o Vaše zkušenosti. Jak jste zvládali rok s distanční výukou Vašich dětí. 

Pište mi, případně i ráda pomohu, pokud to bude v mých silách.

Přeji Vám všem pevné nervy, pevné zdraví

Klára Urbanová

ODS Praha 11

Další články autora:

Žádné další články