Posledních několik týdnů probíhá v orgánech zastupitelstev městských částí Prahy intenzivní a bouřlivá debata nad Metropolitním územním plánem, který má nahradit stávající územní plán hlavního města Prahy. 

Debata vyvolaná pořizovatelem územního plánu, která vznikla v souvislosti s požadavkem na vyjádřením a vznesením připomínek ze strany městských částí, je mnohdy velmi bouřlivá a vzrušená. Co víc, střetávají se při ní odpůrci a zastánci tohoto dokumentu. Pro lepší pochopení její podstaty je dobré si nejdříve říct, co to územní plán je, jaké jsou jeho cíle a jaké by měl mít náležitosti. Územním plánem se nazývá dokument, který vymezuje, jaká zástavba se smí (případně nesmí) na konkrétním území obce realizovat, a jaké mají být její parametry. Konkrétní podoba bývá taková, že územní plán má grafickou část (mapu), kterou je území obce rozděleno do částí (funkčních ploch), a textovou část, ve které je řečeno, jaký druh výstavby se smí v jednotlivých funkčních plochách realizovat. Cílem je naplánovat, jak se zástavba v obci bude vyvíjet.

Územní plán tedy jasně vymezuje, co se kde smí a nesmí stavět, a dává představitelům obce do ruky funkční nástroj k plánování rozvoje své obce. V plánu lze konkretizovat místa určená k výstavbě bytové, volnočasové, obchodní ale i průmyslové a dopravní. Zároveň dává těm, kteří výstavbu realizují (investorům), účinný nástroj, jak zjistit, zda je jejich investiční záměr v souladu s představami obce o tom, co se smí na konkrétním místě stavět, a tedy zda případnou plánovanou výstavbu lze schválit či nikoli. 

Z uvedeného je zřejmé, že tento dokument by měl být srozumitelný a do jisté míry jednoznačný. A zde narážíme na první problémy Metropolitního územního plánu. Stávající územní plán Prahy, má pro plnění účelu, pro který byl vypracován vlastní nástroje. Zjednodušeně lze říct, že používá specifický jazyk a pojmy, se kterými se jeho uživatel musí seznámit. Metropolitní územní plán však používá zcela jiné pojmy a jeho jazyk je naprosto odlišný od jazyka, který používá stávající územní plán. Tato odlišnost není jen v jednotlivých pojmech, ale přímo ve filozofii, s jakou je jazyk Metropolitního územního plánu konstruován. Zjednodušeně to lze přirovnat k situaci, která by nastala v případě, že by byl Ústav pro jazyk český vyzván k modernizaci a úpravě pravidel českého jazyka tak, aby odpovídala a reflektovala současnou moderní dobu. Tyto úpravy by tedy měly v jazykových pravidlech odrážet vývoj, kterým komunikace v poslední letech prošla, a která je vlivem rozšířeni elektronické komunikace zkratkovitější a heslovitější než v Jiráskových dobách. Nicméně místo aby řešením situace byl návrh úpravy a modernizace pravidel českého jazyka, předložilo by odborné pracoviště návrh na zavedení zcela nového jazyka nepoužívajícího latinku a majícího zcela odlišnou konstrukci, než má čeština. Důsledky takovéto změny, pokud by byla zavedena do praxe, jsou snadno představitelné. 

V této souvislosti je dobré vysvětlit důvody, proč je nový územní plán pořizován. Obecně existuje snaha reagovat na vývoj obce, kterou lze chápat jako živý organismus, a proto po určitém časovém období je vhodné územní plány nechat zpracovat nově tak, aby reflektovaly aktuální vývoj, kterým obec prochází. Z toho ale též plyne, že nový územní plán by měl a musí vycházet z vývoje obce, který byl v minulosti dán právě starým územním plánem. 

Jedním z problémů metropolitního plánu je tedy nesourodost mezi jazykem a pojmy starého a nového územního plánu, který tyto pojmy nově nevymezuje, neupravuje nebo nedoplňuje novými, ale zcela nahrazuje. Problémem je sama filozofie tvorby konstrukce těchto pojmů, jejich propojení a vzájemná interakce, která je naprosto jiná než v původním územním plánu. Proto, pokud se chce někdo k metropolitnímu územnímu plánu vyjádřit, musí nejdříve několik týdnů (a to bez přehánění) strávit jeho studiem, a teprve poté bude schopen říct, jaké jsou jeho důsledky na rozvoj konkrétního místa obce, a zda s nimi souhlasí či nikoliv, případně jaké má připomínky. 

Vezmeme-li v úvahu, že v příslušných komisích a výborech zastupitelstev městských částí zasedají obyvatelé těchto městských částí, kteří mají svá občanská povolání, a svou činnost pro obec vykonávají ve svém volné čase, pak je zřejmé, že dokument v této podobě je v těchto orgánech neprojednatelný. Praxe však ukazuje na rozsáhlejší problém, který představuje obtížná srozumitelnost Metropolitního územního plánu i pro pracovníky příslušných odborů městských částí. Nutno zdůraznit, že tito pracovníci, ač byli náležitě proškoleni, většinou nejsou schopni odpovědět, zda je konkrétní záměr podle tohoto plánu realizovatelný či nikoliv. Odpovědět tedy na otázku, zda je tento plán pro rozvoj Prahy přínosem či nikoliv, lze jen velmi obtížně. Filozofii, se kterou byl vytvořen a která vychází z toho, že co není zakázáno je povoleno, lze považovat za přínosnou a lepší než filozofii starého územního plánu, která vycházela z myšlenky, že co není povoleno, je zakázáno. Bohužel místo toho, aby k realizaci této myšlenky byl využit jazyk a nástroje stávajícího územního plánu, a tyto byly upraveny a modifikovány, byl vytvořen nový, revolučně jiný systém územního plánování. Tím došlo k situaci, kdy se pozitiva uvedeného přístupu utápí v konstrukci, která je pro běžné uživatele jen obtížné uchopitelná. 

Jistě lze namítnout, že během let si uživatelé na systém zvyknou a naučí se s ním pracovat. Je ale otázka, zda je smyslem, účelem a cílem nového územního plánu přinášet nové nástroje a metody územního plánování anebo vytvořit dokument, který bude naznačovat směr, kterým se má Praha rozvíjet, a který bude snadno uchopitelný pro své uživatele a ti s ním budou schopni hned pracovat. Výše popsaný způsob tvorby územního plánu má negativní důsledek i na jeho konkrétní podobu.  Jeho složitost a odlišnost od stávajícího územního plánu znemožňovala v průběhu jeho tvorby, konzultovat otázky týkající se konkrétních míst s městskými částmi a byl tedy tvořen centrálně (tvůrcem je magistrátem vytvořený IPR) odtrženě od těch kterých se bude týkat. Logicky tedy odráží představy jeho tvůrců, nikoliv představy obyvatel města, které jsou přenášena zastupiteli občanů v orgánech obcí a úředníky městských částí, kteří s takovýmito orgány komunikují. 

Samozřejmě lze akceptovat argument, že tvorba územního plánu je otázkou odbornou. Nelze ale pominout skutečnost, že by měl sloužit občanům města a jejich potřebám. Bez komunikace s nimi lze tyto potřeby a představy zjistit jen obtížně. Centrální tvorba dokumentu v relativní izolovanosti jeho tvůrců, jeho revolučnost, a tedy i zcela odlišná podoba ve srovnání se stávajícím územním plánem navíc ve svém důsledku znamená, že vytvořený Metropolitní územní plán neodpovídá v řadě bodů skutečnosti a stávajícímu stavu.

Podíváme-li se například na výšku (počet podlaží) budov, kterou plán předpokládá na některých pražských sídlištích, zjistíme, že někde stojí budovy, které jsou výrazně vyšší než ty, které tento plán umožňuje, jinde naopak nižší. Lze samozřejmě předpokládat, že tvůrci nového plánu tím nechtěli říct, že je nutné vyšší budovy ubourat a nižší se mohou masivně dostavit. Avšak tyto a další podobné nepřesnosti neumožňují tento dokument v současné podobě používat a jeho nesrozumitelnost pro běžné uživatele, včetně pracovníků odporných pracovišť v místech, kde má platit (městských částech), znesnadňuje jejich odstranění.

Další problém se ukazuje při bližším zkoumání konkrétních vizí představitelů městských částí týkajících se toho, jak se mají jejich městské části rozvíjet. Mezi těmito představami a Metropolitním uzemním plánem častokrát panuje rozpor, nejsou tedy v souladu.

Vyvstává, proto otázka, jak je toto možné a jak mohl být plán této podobě zpracován. Odpověď není složitá, v roce 2013 se stal pražským primátorem jistý pan Hudeček, vysokoškolský učitel z Olomouce s minimální praxí s prací zastupitele a znalostí toho, jak obec funguje, nicméně s hlubokým přesvědčením, že praxe je k ničemu, a že teoretické znalosti, které vyučuje na vysoké škole, lze bez problému přetavit v realitu. Zahodil proto do koše do té doby probíhající přípravu nového územního plánu (tzv. koncept), která vycházela ze starého územního plánu, a udělal z Prahy místo svých experimentů a z Pražanů pokusné králíky. Po něm se primátorkou stala paní pocházející z Bratislavy, tedy též jen málo svázaná s tímto městem a jeho vývojem, a tedy bez pochopení potřeby kontinuity tvorby územně plánovacích dokumentů. Odbornou způsobilost zmíněné dámy k takovýmto rozhodnutím asi není třeba komentovat. Tito lidé pověřili tvorbou plánu architekta Kouckého, který sice má v odborných kruzích dobrou pověst, nicméně o jeho neschopnosti komunikovat se povídají legendy. Ten s arogancí sobě vlastní odmítl komunikovat se zvolenými zástupci občanů a vyhrotil situaci do podoby, kdy buď bude územní plán udělaný podle jeho představ, nebo nebude vůbec. Zmíněná primátorka místo aby tohoto pána vyhodila, snad z obavy, že situaci nedokáže jinak zvládnout, mu ustoupila, a výsledkem je tento v praxi nepoužitelný metropolitní územní plán. 

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti lze tedy říct, že přijetí tohoto metropolitního plánu by pro Prahu bylo spíše katastrofou než požehnáním.

Další články autora:

Žádné další články